Léto mi tak nějak uteklo mezi prsty, prostě bylo toho hodně, nejrůznější akce, kempy, a tak na pořádný svezení nebylo moc prostoru. O to víc jsem se těšil, až přijde ten okamžik, kdy zase budu moct někam vyrazit a sklouznout se po zajímavým terénu. V místě, kde jsem ještě nebyl, a v místě, které podle fotek vypadá parádně. Nebýt Jary, tak kdo ví, jestli bych vlastně vůbec jel. Nechal jsem se trochu zmanipulovat, podřízeně jsem odkýval, že jedu, a za pár dní jsme nakládali vše potřebné do mé dodávky. Pusu ženě a nedávno narozené dcerce, zamáčknutí malé slzičky a jelo se.
První zástávkou našeho mini tripu byl ještě trochu pracovně na skok Eurobike, kde proběhlo pár schůzek, a už jsme zase seděli v mém běloušovi, a valili jsme to dál, směr Francie. Cílem byla malá vesnička v kopcích v Provence, 8km od většího města Dignes, s názvem Archail.
Jedná se o vesničku uprostřed kopců, kam vede úzká asfaltka, na které se s těží dokážou vyhnout 2 auta. Populace se zde během posledních několika let pohybuje do dvaceti osob! Okolí teto vesničky obklopují částečně skaly, téměř 2000m vysoký vrchol, ale především kopce z erodovaného černého slínu (název pro směs jílu a karbonátu, který vzniká jako sedimentární pelitická hornina). Je to oblast, kterou vedou i světově známé etapové enduro závody Trans Provence. Toto místo jsme si však nevybrali náhodou. Vzniklo tu taky několik povedených fotek a videí, a to byl ten důvod, který nás nalákal a namotivoval přijet sem a zkusit si místní terén.
Ubytování jsme neřešili. Auto je velký dost a tím, že bylo hezky, nebyl problém strávit pár dní o samotě uprostřed kopců. K tomu se Jara složil ven, a tak jsem velký letiště v kufru dodávky jen sám pro sebe. Zásoby z domova nám postačili, abychom tu zvládli strávit 3 dny a nemuseli někde zbytečně přejíždět. Vaření se chopil možná až nečekaně mistr Jara, ze kterého potom začaly vypadávat zajímavé recepty jak na běžím pásu. “Chlubil” se, že si doma hýčká svojí ženu natolik, že prý ji do kuchyně nechá odnášet jen prázdné a vylízané talířky. O nic se nemusí starat kuchař vše zařídí sám. Jo, vařil dobře!
Jak už to tak bývá, tak jsme si nic extra předem o této lokalitě nenastudovali. Přijde mi, že to už je nějaké moje nerozumné pravidlo. Prostě přijet a nechat se překvapit, co dané lokalita nabídne. A taky hned na začátku jsme byli trochu vyškoleni, kdy jsme metodou pokus-omyl zkusili vyrazit na švih. Ale co, nikam jsme nespěchali, tak jsme se trochu projeli a díky menšímu bloudění jsme se důkladně rozehřáli a protáhli po jízde v autě. Jakmile jsem však ale už zavítali mezi černý kopečky, vyskočily nám usměvy od ucha k uchu a neustále jsem točili hlavama doprava, doleva. Ta krajina je tam prostě fascinující. Taková jiná, taková fotogenická. A právě proto jsem tam jeli. Kvůli fotkám a kvůli ježdění.
Jednou tlačím já a Jara fotí, potom si role prohodíme.
Vzhledem k tomu, že je Jara srdcař, vyhídl si snad tu nejvzdálenější černou dunu a vydal se k ní. Snad na více jak 15 minut úplně zmizel z dohledu a prodíral se křovím až se dostal na místo. Rychlé mávání na dálku, abychom si dali signál a už se spouštěl z jedné duny. Cvak, cvak, cvak a bylo po všem. A dalších zhruba 10 minut zpět.
Jara je tvrdej týpek, ale jak jsem ho tenkrát viděl, tak byl trochu naměko. “Co je Jarys?” “Strašný, ufff, tvl, strašný!!!” “Copak, copak?” ptám se opakovaně. A Jara na to: “Jedu, jedu, trochu mě to tam stáhne, ale pohoda. Jedu dál, brzdím a najednou slyším “sssssssssssss”. Jsem se málem pos…! Byl tam nějakej had, fuj. Nesnáším je!” A bylo po krásné idilické Francii.
Chvíli jsme našlapovali jen po špičkách, v každém klacku na zemi viděli nebezpečný jedovatý hady, pak nás ale ta obezřetnost zase trochu opustila. Stále nás ale doprovázela myšlenka, co tam na Jaru baflo. Je vždycky vtipný, jak člověk nic neřeší až do chvíle, kdy se vyskytne nějaké nečekaná nepříjemná situace. To mu následně ty myšlenky pěkně brnkají v hlavě a vytváří prapodivné scénáře coby, kdyby.
Těžko říct, jestli je lepší sedět doma 10 hodin na internetu a v knížkách a hledat všechna úskalí dané lokality, ať už to je počasí, kriminalita, speciální pravidla, předpisy či nebezpečná zvířata. A nebo prostě na místo dojet a čekat, co vám osud nadělí. Vlastně zažil jsem během svých cestování obě varianty a musím říct, že ta nevědomost a očekávání má sakra něco do sebe. Ale umí i pěkně dobře vytrestat. Tedy asi bych to uzavřel tím, že částečná informovanost se hodí stejně tak, jako částečná neinformovanost. Jen pak musíte být trochu více ve střehu. Minimálně je ale dobré vědět, kam a jak jezdit. To se pak alespoň zbytečně neztrácí čas.
Kilometry jsme ve Francii rozhodně nehltali. Možná jsme spíš víc nachodili s kolem vedle sebe, ale vlastně proto jsem tam jeli. Chtěli jsme si užít nespoutané ježdění a to se nám podařilo. I nějaké ty fotky jsme nacvakali a tak jsme mohli s čistým svědomím místní black hills opustit. Pojezdili jsme ho zprava doleva a zase zpět. Pravděpodobně jsme si tam nechali ještě nějaké kousky na příště, ale bylo to super.
Poslední den na jihu Francie jsem si ještě řekli, že vyzkoušíme místní EVO Bike Park, který se nachází hned u města Dignes, a který dala dohormady skupina místních nadšenců. Je to takové pohodové místo, kde na vás nadšení, odhodlanost místních a pořádná dřina kouká na každém rohu. Starými vojenskými auty vás vyvezou na kopec, kde na je nakopáno 6 tratí. Každá je trochu jiná, některá sjezdovější, jiná skákavější a další s mega skoky! Některý polety teda vypadaly dost děsivě. Holt v zahraničí se jezdí trochu jinak. Dole potom na bikery čekají další skoky, menší pumptrack a pohodové posezení. Je to poměrně super místo s pohodovou atmosférou, kde se dá jezdit i v zimním období.
Jezdili jsme lajny, které jsme viděli ve videích a díky tomu si zase člověk trochu uvědomil, jak ve videích jsou věci jednoduchý a v reále trochu složitější. A o to je potom ten požitek z jízdy zase lepší. Jsem rád, že se nám podařilo zase mrknout na nové a netradiční místo, jakým Black Hills, bezesporu je. Zajezdili jsme sice krátce, ale zato parádně. A zase mi to trochu otevřelo oči a ukázalo, jak mě technické ježdění baví, a pořádně mě to namotivovalo začít vymýšlet další cestu s kolem někam, kde to ještě neznám. No nic, zaklapávám počítač jdu se ještě rychle sklouznout na kolo tady u nás na Moravě.
